Obec Herálec

Milí čtenáři,

Bude přece jen potřeba říci pár vět úvodem, tj. proto, aby si bylo možné představit dobu, ve které se toto vyprávění odehrává.

Tedy to je čas mých klukovských let, je to čas, kdy v Herálci ještě nebyl zaveden elektrický proud, kdy bývala zima ještě krutější, než zima současná, kdy se denně mluví o kalamitních situacích na silnicích, železnici, je to doba, kdy se o naší Vysočině hovořilo jako o České Sibiři a děti se o tom učily i ve školách. V té zimní době, v té první polovině února se silnice neprotahovaly ani nepluhovaly, kdy úvozy zmizely a byla kolem Herálce jen bílá rovina, kdy se do polí vyvážel hnůj s páry koní od chalup za humny přes všechna pole a úvozy přímou cestou až k polím u lesa, byl to čas, kdy řezníci "ledovali" a odváželi z potoka čiré, úplně čiré kusy ledu až 30 cm silného, bylo přes den slyšet rolničky koní se saněmi, děti se vozily na sáňkách, večer se chodilo jen s lucernami a cesty byly osvětlené jen osvětlenými okny chalup, kdy od každé chalupy byly proházené k silnici tunýlky. Ale přes tuto Siberii v lesích pracovali dřevaři na polomech. Byl to však i čas, kdy po chalupách se roznášely pozvánky do plesů, kdy skoro v každé druhé chalupě zabíjeli prase a dralo se peří ...

Draní peří byla společenská událost, bylo setkání s příbuznými a dobrými sousedy. Vědělo se o tom, kdy a kde se bude drát a kolik asi dnů, či večerů to bude trvat a která rodina bude na řadě.

Dralo se v době, kdy bylo již po bále hasičském a sokolském, kolem sedmé hodiny večer se scházely dračky, jejich manželé, ale bylo to i setkání dětí a dobrých známých. Stoly byly dány k sobě, petrolejové lampy měly cylindry naleštěné, u kamen svítila ještě menší lampa tzv. pětilinková. V kamnech to praskalo, vítr občas zahučel. Děti a mužští seděli v polostínu na lavicích, stoličkách a kde se dalo. Dračky přišly v bavlňácích, na síni byly odloženy lucerny a kabáty. Na stoly dala hospodyně kupu peří, draní začalo. Ženské obyčejně začaly hovor o tom posledním bále. Jaká byla účast, jak hráli muzikanti Slámovi, nebo Halfářovi a jak Jarouš Polanskýho hrál již dokonce na saxofón.

Chodíval k nám na besedu i "strejček" Suchýho, on bydlel v chalupě, kterou pak daleko později koupil herec prof. Lakomý. Pan Suchý byl vždy vítaný vypravěč a tak byl požádán :
"Strejčku, povězte nám něco o Taliánkách, byl jste přece na italské frontě!" On : "Jó, Taliánky, to byla moc hezká děvčata. My jsme drželi frontu rakousko-uherskou v takových skalních jeskyních, říkalo se tomu kaverny. S Taliánama jsme na sebe viděli, ale ani jedna strana moc nestřílela. Jednou navečír, najednou se před těmi našimi úkryty objevily tři mladé Taliánky a každá nesla na rameni takovou hliněnou nádobu - štoudev s vínem. Pozvali jsme je dál, děvčata se měla k nám a my zase k nim, pilo se víno a zpívalo. Ony moc hezky zpívaly. Ráno, než bylo úplně světlo, děvčata odešla. My jsme ještě podřimovali a najednou to začalo. Taliáni začali do našich posic střílet, šrapnely vybuchovaly před námi i do těch skal. Měli jsme co dělat, abychom si uchránili holé živobytí. A tak jsme poznali, že nás Taliánky vyzradily !"

Otec začal vyprávět : "Já jsem se tuhle díval do svého vojenského kufru a našel jsem tam památky, které jsem si pro Vás uchystal, že Vám je ukážu. Tohle je pozdrav z vojny na Feldpostkartě (poštov. karta z vojny) a tady rýsovací pero. Povím Vám něco o těchto vzácných památkách z války. Na téhle kartičce je tužkou kresba ruského zákopu, na něm stojí ruský voják s papachou na hlavě a flintou s čákou, svítí měsíc, všecko je v temnu. Proč jsem tohle nakreslil a poslal domů? To už jsme neměli koně a byli jsme na ruské frontě u řeky Stochod. Byli jsme v zákopech, na frontě byl klid. Rusové nestříleli a my také ne. Dověděli jsme se od šarží, že v Rusku se něco děje, nějaká prý revoluce. Říkalo se nám, "Ne abyste někdo na Rusy střílel !" Měsíc svítil, že byl jasný jako rybí oko. Najednou, v tom nočním klidu, začal u těch Rusů sborový zpěv : Hej Slované, ještě naše slovanská řeč žije. Dokud naše věrné srdce pro náš národ bije. Žije, žije duch slovanský, bude žít na věky ...

Byli jsme moc překvapeni, kdo to zpíval,zda mezi těmi Rusy byli i budoucí legionáři, to jsme nevěděli. Byla to taková posvátná chvíle, chvíle naděje,že se blíží konec války. Nevěděl jsem, jak ji zachytit na památku a tak jsem si tu chvíli nakreslil a odeslal a skutečně ta kartička ženě z vojny došla."

"To redyspero, to je moje válečná kořist, se kterou jsem se nosil celou válku na památku prvních dnů války, kdy jsme nocovali v jedné srbské škole v Šabaci."

Všichni jsme žadonili : "Strejčku, vypravujte nám ještě jednou, jak jste si zachránil život tím, že jste svou šavlí píchl do nohy svého koně !" Otec na to pravil : "Jak jsem Vám říkal posledně, hned v prvních dnech mobilizace jsem narukoval do Vysokého Mýta k hulánům. Každý měl svého koně, měli jsme takové krátké karabiny a ostré dlouhé šavle. Na vojně (při výcviku) nám říkali, že budeme nasazováni na frontě k udržování pořádku a ne k přímému boji. Když jsme přijeli do Srbska a ubytovali se s koňmi v Šabaci, byli jsme vysláni ke frontě jako průzkum. Srbové se stáhli do kopců a do hor. Jeli jsme osadami a vesnicemi, kde před námi byli již naši pěšáci. Jeli jsme samotami, kde na stromech byly větve ověšeny velkými modrými švestkami. Jak jsme jeli dál, uviděli jsme první hrůzy války, chalupy dosud hořely nebo dohořívaly a na těch švestkách byli pověšeni Srbové, všecko starší muži tak 60 a více let, jen tak v kalhotách a košilích. Tak krutě se předváděli naši vojáci - pěšáci. Mladí Srbové byli již v kopcích a horách. Vysypal jsem z kapes ty dobré švestky, už jsem na ně neměl chuť.
Proč taková krutost k nevojákům? Co nám udělali? Cítil jsem, jak je tohle zabíjení nesmyslné, jak je snadné v této válce ztratit život.

Jeli jsme dál, průzkumníci se brzy vrátili celí vyplašení, že tam vpředu jsou Srbové na kopcích, v lese a střílí z kulometů. Nám, našemu útvaru - rotě nebo jak se říkalo "cuku" velel major, který byl na mol ožralý. Jak to slyšel, dal rozkaz tasit šavle a tryskem útočit proti těm kulometům Srbů, kteří byly pod lesem na kopci. Byl jsem na levém okraji, dále vlevo bylo pole kukuřice. Podíval jsem se v tom trysku napravo, všichni až na pár koní se váleli s koňmi a vpředu zmizel i ten major. To byly chvilky, kdy mne střelí jako ostatní. Napadl mne spásný čin, vrazil jsem šavlí svému koni do přední nohy. Kůň se svalil a já jsem letěl vzduchem ještě před něj. Sebral jsem se a táhl koně jak jen to bylo možné do té kukuřice. Za kukuřicí byla samota, před tím jediným domem stály dvě staré Srbky a jen jsem jim rozuměl, že se sepjatýma rukama křičely : Nevemete nám vola, nevemete nám vola ? Vletěl jsem do chalupy, vysypal z kapes, co bylo možné a na pryčně jsem rychle přemýšlel, co udělat dál. Šel jsem ven, vdáli jsem uviděl ve výšce na stromě vlajku Červeného kříže našeho vojska. Táhl jsem koně za sebou, dotáhl jsem se až k tomu místu, kde byl i doktor veterinář. Breptal jsem, že nevím, jak se stalo, že mám zraněného koně. Dušička byla ve mně maličká. Doktor tu ránu koni prohlížel, otevíral, kroutil hlavou. Konečně řekl : "Also Verband (tak obvaz) !" Věděl jsem, že teprve v tu chvíli jsem si zachránil život."

"A jak to dopadlo, strýčku, s tím koněm ? No ten pak vozil buben u plukovní hudby a vozil na voze zásoby apod. Ani jednou jsem neprošel kolem něj, abych mu nedal kousek chleba nebo cukr. Když jsem šel k němu, už z dálky řehtal a otáčel se ke mně. Snad jsem i jemu tenkrát zachránil život. Z toho našeho hulánského útvaru se jen pár vojáků vrátilo těžce raněných do nemocnic, ostatní padli v tom nerovném a nesmyslném boji."

Slova se ujaly ženské : "Jo, myslím, že u Zaoralů bude brzy svatba. Staré Zaoralce přinesl nápadník jejich Anduly 2x velké štamprdle kmínky u Arnoštů (Jírů) při sokolském bále. Však nám dala také ochutnat. Tak to jo a čípak to je hoch ? Je prý ze Svratouchu a mají prý také hodně polí !"

A tak čas při tom draní peří utíkal, my jako děti jsme nevěděly, koho dřív poslouchat, aby nám něco neuteklo.

Blížila se 10 hodina večer, lampa už občas začoudila a musela se čistit od chmýří. Podával se nějaký zákusek, s sebou kousek tlačenky nebo jaternička. Konstatovalo se, který den bude doděrek. To se draní přerušilo a od kamen voněl čaj s rumem, dětem čaj bez rumu a buchty, řezy. Těšívali jsme se na draní peří u Novákových na moravské straně. Proto, že panímáma byla hodná a přející, každý dostal velkou buchtu, která byla snad 20 cm dlouhá a dávadlem bylo až 6 švestek.

Když se všichni návštěvníci ustrojili a zapálili se lucerny bylo hned půl 11 večer, cesta domů u draček byla někdy potmě, tak foukalo a metlo se, že skoro každá lucerna zhasla. A už jsem se těšili na druhý den. A tak draného peří, bílého načechraného přibývalo, z pytle pak nedrané peří ubývalo.

Byly to hezké dny, dny draní peří. Vzpomínky jsou dosud živé na ty besedy příbuzenstva a milých známých.

Převzato z Heráleckého zpravodaje

Komentáře

přidat komentář

Váš komentář ke článku

Jméno:

E-mail:

Text: